Na místě zámku stával hrad Žleby. Dle prvních písemných zmínek již roku 1289. Zakladateli gotického hradu byli nejspíše páni z Lichtenburka.

Za zmínku stojí, že i zde se vystřídala řada majitelů. K těm významným bezesporu patří císař Svaté říše římské a český král Karel IV., který hrad koupil roku 1356. (zdroj: www.zamek-zleby.cz)

Hrad se tak stal tedy královským majetkem a byl v případě potřeby zastavován. V 70. a 80. letech 14. století byl držitelem hradu i panství Markvart z Vartenberka, roku 1388 mu však byl za účast na odboji Václavem IV. odňat. (zdroj: wikipedie)

Rok 1427 nebyl pro hrad příliš přívětivým. Při obléhání husity se vzdal do jejich rukou, a ti ho z části pobořili a vypálili. Do dnešní podoby byl postupně proměněn až od poloviny 15. století..

Další významnou osobností, které hrad patřil, byl Jiří z Poděbrad.

Roku 1754 se Žleby dostaly do majetku starého tyrolského rodu Auerspergů, v jehož rukou zůstaly až do 20. století. Za správy rodu Auespergů byl zámek opatřen novodobými hradbami s četnými věžemi, které měly evokovat vzhled středověkého hradu. Inspiraci pro přestavbu severního průčelí naopak čerpali majitelé v alžbětinské renesanci.

 Zámek Žleby byl v roce 1945 rodině Auespergů  odebrán a zestátněn. (zdroj: www.zamek-zleby.cz)

Filmaří na zámku:

Slasti otce vlasti (1969, režie: Karel Steklý)

Královský slib (2001, režie: Kryštof Hanzlík)

O šípkové Růžence (2006, režie: Zdeněk Zelenka)

Kouzla Králů (2008, režie: Zdeněk Zelenka)

Nejkrásnější hádanka (2008, režie: Zdeněk Troška)

Tři bratři (2014, režie: Jan Svěrák)

Nejlepší přítel (2017, režie: Karel Janák)

Zajímavosti ze zámecké kuchyně

Pro milovníky dobrého jídla přináším několik receptů přímo ze zámecké kuchyně zámku Žleby. Vše uvidíte a naučíte se v přiložených videonávodech.

Lahodné omáčky k masu

Svěží citrónový koláč

Žlebské zámecké koláče

Pověsti:

O Bílé paní

Dnes romantický zámek býval v dávných dobách mocným hradem. Vraťme se proto nyní do doby udatných rytířů. 

Tenkrát, před mnoha a mnoha věky, žila na hradě paní známá v celém širém kraji svou krutostí, ale i bohatstvím. Muže jí vzal ukrutný boj, a proto na hradě žila dlouhá léta jen s několika sloužícími, dvorními dámami a biřici.

Doba byla onehdy velmi zlá, toho roku se na polích urodilo jen velmi málo, ale paní žádala na svých poddaných daně stejné, snad dokonce i vyšší než minulého roku. Mnoho lidí nemělo čím zaplatit.

Podobně na tom byl i kovář z podhradí. Práce bylo málo a pět malých dětí plakalo doma hlady. Proto když si přijeli z hradu pro daně, Jan odmítl zaplatit. Paní se tenkrát velmi rozzlobila a kováře nechala zavřít do vlhké temné kobky. Ani mučení nepomáhalo, a tak se stalo, že paní poručila pro výstrahu kováře popravit.

Byl deštivý, nepřívětivý čas, když kováře vedli na Šibeničník. Mnoho lidí se sešlo na jinak pustém vrchu. Již kat pokládal kovářovu hlavu na špalek, když Jan pravil: "Paní, nechť je vykonán ortel nade mnou, ale tvůj osud bude ještě horší. Po smrti nenalezneš klidu a budeš po nocích bloudit krajem." Paní se kovářova proroctví nezalekla, naopak ji ještě více rozohnilo a rozkázala, aby kat konal svou práci.

Po této popravě se prý zjevoval na vrchu žhnoucí ohnivý meč a lidé měli strach z tohoto místa i ze zlé paní.

Mnoho let uplynulo a paní v těžké chorobě ležela na svém loži. Teprve teď pocítila strach z kovářových slov. Po několika dnech utrpení paní usnula navždy.

A kovářovo proroctví? To se opravdu naplnilo. Paní nenachází v hrobě klidu a zjevuje se jako Bílá paní na místě, kde je po dlouhá staletí ukryto její bohatství.

zdroj: https://www.rozhlas.cz/hradyazamky/povesti/_zprava/232466

Vodníček

Babička Sedláčkova ze Žlebů pásla jednou kvečeru v Kopaninách kozu. Rozhlížela se spokojeně kolem sebe, pozorovala kdejakého ptáka v křoví, a pojednou sebou trhla. Co to vidí? Zelený mužíček sedí v koruně košaté vrby, čechrá si dlouhé vlasy a směje se jako rarach:

„Chachacha, chachacha!
Vlásky jak hedvábí
princeznu přivábí.
Zelený kabátek
šiju si pro svátek.
Šiju, šiju, šiju,
celý měsíc šiju . . .
Chachacha !“

„Fuj, tohle je ale nadělení!“ odplivla si babička a utíká honem pro kozu. Jenomže koza nečeká. Hlavu vzhůru, mrská nohama, jako by chtěla závodit, a žene se právě okolo vodníčka. A babička chtěj nechtěj za ní. „Bojíš se?“ chechtá se mužíček a chystá se na dlouhou řeč.

„Bodejť!“ leká se babička a spěchá za kozou, aby se jí snad něco nestalo. „Budu se s tebou bavit, ty šklebizno!“

„Na shledanou, panímámo!“

Doma se smáli, nechtěli babičce věřit, ale ta se zadušovala, že mluví pravdu, a od té doby v Kopaninách nepase. Bojí se vodníčka.

O Šibeničním vrchu

Nedaleko Žlebů stojí pustý vrch; říkají mu Šibeničník nebo také Šibeňák. Kdysi tu bývalo popravčí místo. Na samém vršku stávala šibenice. Jak dějiny města zaznamenaly, užívalo se jí často. Každé větší provinění trestalo se tehdy smrtí.

Jednou se prý vloupal do žlebského zámku jakýsi člověk. Stráž ho chytila a oběsila. A hle, po tři noci se zjevoval na Šibeničním vrchu ohnivý meč. Lidé si o tom s hrůzou vyprávěli. Když se setmělo, zdaleka se vrchu vyhýbali. Ohnivý meč je velmi polekal.

Zpráva o ohnivém meči se rozšířila do blízkého i vzdálené ho okolí.

Stalo se, že se do města zatoulal mladý krajánek, veselá kopa, a žlebským občanům se posmíval.

„Rád bych viděl ten váš ohnivý meč! Opravdu! To se asi někomu něco zdálo, a teď to vykládá jako skutečnost.“

„Poslyšte, takhle byste neměl mluvit,“ napomínali ho někteří. „Nevěříte-li, že se tam zjevuje, můžete se o tom přesvědčit.“

„Taky že se přesvědčím!“ rozkřikl se krajánek bojovně. ,,Abyste viděli, že nejsem strašpytel, půjdu dnes o půlnoci na Šibeniční vrch.“

Na tom zůstalo. Krajánek poseděl v hostinci, a když hodiny odbily půlnoc, vyšel kurážně za město. Několik zvědavců ho sledovalo; snad nevěřili, že to myslí doopravdy.

Krajánek jde, skoro se vznáší na cestě k Borovičkám. Už vidí pole, už vešel do lesa, už se mu zjevil Šibeniční vrch - a po ohnivém meči ani památky. To mu dodalo odvahy.

„Jste vy tu baby bázlivé!“ bručí si do vousů.

A pojednou - co to? Ne, to není možné, to se mu jenom zdá! Čtyři mužíci před ním vyskočili, takoví malí, zakrslí mužíci, nejsou mu ani po pás. Smějí se - ha ha - a ženou se k němu. Spaste duši, lidičky, vždyť oni jsou ohniví!

Krajánek se chtěl obrátit a utíkat zpátky do města, ale nějak to nešlo. Nohy mu přestaly sloužit, nemohl je zvednout, a ruce. . .

Vtom už ho mužíci za ně chytili a chvatně ho odváděli. Kam? Nevěděl, nechtěl to vědět. Utíkal s nimi jako o závod a potom už skoro letěl. . .

Ráno se po něm občané ve Žlebech sháněli. Prohledali les, pole i rybník, ale po milém krajánkovi ani stopy. Jako by se propadl do země.

Kroutili nad tím hlavou.

„To je divné! Kam se asi poděl?“

„Nejspíš se utopil,“ usoudili nakonec a pohlédli bázlivě k Šibeničnímu vrchu, jako by odtud čekali vysvětlení. Nedočkali se ho. Šibeniční vrch mlčel jako obvykle.

zdroj: https://www.ouzleby.cz/?sp

SOUTĚŽ :

Dnešní otázka je opět velice snadná. Odpovíš-li správně, získáš pro svůj tým zámek Žleby. Ti, co pozorně četli příspěvek o zámku Žleby zjistili, že původní hrad vlastnil od roku 1754 jeden významný rod. Pamatuješ si, který tyrolský rod to byl?

Své odpovědi vkládej do komentáře.