Páni z Pernštejna (německy von Pernstein) nebo také jen  Pernštejnové byli výrazný šlechtický rod původně z jihozápadní  Moravy.

Dle rodových pověstí se z zakladatele rodu považuje jistý uhlíř Věnava, který podle pověsti holýma rukama lapil zubra a přinesl ho rovnou před krále. Za sůj čin pak od krále získal léno a do erbu si mohl umístit hlavu tohoto zubra.

V dochovaných archiváliích je počátek rodu spojován s obdobím 13. století, kdy se Pernštejnové  původně se nazývali páni z Medlova. Prapředkem pernštejnského rodu byl syn Gotharda z Medlova Štěpán (†1235), purkrabí hradu Děvičky na jižní Moravě a správce hradu Veveří, poprvé se píšící i po hradě Pernštejně.

Za počátek písemné historie rodu je považován rok 1208, ze kterého pochází listina, jejím předmětem byla výměna pozemků mezi Štěpánem a olomouckým biskupem Robertem Angličanem. Štěpán nechal za svého působení vystavět rodinný klášter při kostele Povýšení sv. Kříže v Doubravníku jako místo rodových pohřbů, či jako útočiště pro neprovdané Pernštejnky. Jeho prapotomek Štěpán z Pernštejna a Medlova je prvním doloženým vlastníkem hradu Pernštejna. Štěpánův bratranec Filip z Pernštejna, další spoluzakladatel rozrodu, je v letech 1292–93 a 1308 uváděn ve funkci nejvyššího zemského komorníka a také purkrabího městského hradu v Hodoníně. zdroj: wikipedie.org

     Rod byl v 15.  a 16. století jeden z nejmocnějších rodů, který svým působením spojoval Čechy s Moravou a svými sňatky také naši zemi s mocným Španělskem. Největšího rozmachu dosáhli v 16. století, kdy patřili spolu s Rožmberky k nejmocnějším rodům České koruny.

  Jen Rožmberkové a  Pernštejnové mohli mít v areálu Pražského hradu, v sousedství krále, své paláce (ten pernštejnský se dnes nazývá Lobkovický palác). Rozšiřováním pozemkového vlastnictví a rozumným hospodařením, včetně využití tzv. režijního hospodářství, se rod nakonec stal jedním ze tří nejbohatších v českých zemích. zdroj: wikipedie.cz

Rodu náležela rozsáhlá panství jak na Moravě (Pernštejn, Zubštejn, Aueršperk, Pyšolec, Louka, Mitrov, Jimramov, Víckov, Lísek, Dalečín, Rysov, Jakubov, Helfštejn, Plumlov, Prostějov, Tovačov, Lipník nad Bečvou, Přerov, Hranice, Drahotuše aj.) tak zejména od přelomu 15. a 16. století i v Čechách (Pardubice, Kunětická hora, Potštejn, Rychnov nad Kněžnou, Litice, Brandýs nad Labem, Častolovice, Lanšperk, Rychmburk, Lanškroun, Holice, Dašice aj.)

Ve východních Čechách významně ovlivnili tamní hospodářství i utváření krajiny založením soustavy rybníků a zavodňovacích struh, z nichž mnohé přetrvaly dodnes.

O změny v hospodaření se svými novátorskými metodami zasloužil na svou dobu velmi pokrokový Vilém II. z Pernštejna. S jeho érou a s érou jeho syna Jana je spjat vznik první velké české rybníkářské soustavy, ale také přerod malého městečka Pardubice v hospodářské a diplomatické centrum s originálním opevněným sídlem v samotných Pardubicích i s výjimečným hradem na Kunětické hoře. Jejich formy hospodaření předbíhaly o století vývoj v jiných částech země. Oba dva se také zásadně zapsali do podoby domů na pardubickém náměstí a okolí. Jejich synové, resp.vnuci, měli ovšem už situaci mnohem složitější a během několika let se bohaté východočeské panství utopilo v dluzích.

Z pozdějších generací Pernštejnů v paměti ulpí především výjimečná postava Polyxeny z Pernštejna, která svými sňatky propojila vlastní rod s jinými slavnými rody – s Rožmberky a s rodem Lobkoviců. A tak ještě v dnešních generacích Lobkoviců kolují zbytky krve Pernštejnů – rodu, který ačkoliv už dávno vymřel, pořád nám ho připomínají nepřehlédnutelné architektonické památky i přírodní oázy.

Pernštejnové se vyznačovali dlouhověkostí, s průměrným věkem dožití asi 70 let; někteří členové rodu měli potomky i ve více než šedesáti letech. Přesto Pernštejnové nakonec, podobně jako jiné starobylé české rody, vymřeli v neklidném 17. století; po meči roku 1631 (rok po Smiřických, dvacet let po svých velkých soupeřích Rožmbercích), po přeslici roku 1646. Jejich dědici – včetně erbu – se stali Lobkovicové. zdroj: wikipedie.org